Výzkum poukazuje na specifický mechanismus: odmítavé postoje v českém online prostoru nejsou primárně výsledkem osobní zkušenosti s muslimskými komunitami, ale přejatých mediálních rámců.^[6] Diskutující nereagují na muslimku, s níž se setkali v práci nebo na ulici, reagují na obraz zprostředkovaný médii, politickými stranami a přenášený ze zahraničních kontextů na českou realitu. Pozitivní zprávy o muslimech jsou v mediálním prostoru méně viditelné, zatímco negativní příběhy dostávají větší prostor, což může vytvářet jednostranný obraz.

Jedním z nejrozšířenějších vzorců v těchto diskusích je takzvaný argument reciprocity: „V muslimském světě se Evropané také musí přizpůsobit, tak proč by muslimové neměli respektovat naše zvyklosti?" Argument působí symetricky, přehlíží však hned několik podstatných aspektů. Zaprvé, povinné zahalování zákonem neplatí zdaleka ve všech muslimských zemích – například v Egyptě, Turecku nebo Bosně ženy hidžáb nosit ze zákona nemusí, bez ohledu na své vyznání.^[7] Zadruhé, demokratický právní stát odvozuje svá pravidla od základních práv, včetně svobody náboženského vyznání zakotvené v Listině základních práv a svobod. Povinné zahalování prosazují státy jako Írán nebo Saúdská Arábie, jejichž přístup k právům žen je mezinárodním společenstvím dlouhodobě kritizován^[8] – jde o velmi odlišné právní a hodnotové kontexty, které lze jen těžko přímo srovnávat.

Analyticky pozoruhodné je to, jakým způsobem český online diskurz zachází s přímými výpověďmi muslimských žen. Když česká nebo slovenská konvertitka veřejně popíše svou cestu k islámu jako osobní duchovní volbu, komentáře tuto výpověď zpravidla nezpochybňují na základě argumentů, nýbrž ji označují za projev manipulace nebo za „vymytý mozek."

Vzniká tak uzavřená argumentační smyčka: pokud je každá žena, která říká, že nosí šátek ze svobodné vůle, automaticky považována za zmanipulovanou, pak její vlastní slova nemohou být nikdy brána vážně. Tato logika znemožňuje jakýkoliv skutečný dialog, neboť hlas těch, jichž se debata přímo týká, je předem odstraněn z rovnice.

Přitom právě otázka svobodné volby a práva každého člověka definovat svou duchovní cestu je hodnotou, na níž demokratická společnost zakládá svůj sebeobraz.

Islámská tradice k podobným situacím hovoří jasně. Svatý Korán přikazuje: „Vyzývej moudrostí a dobrou radou a veď s nimi spory jen způsobem nejvhodnějším." (Korán 16:125)^[9] A dále připomíná, že prorok Mohamed (mír a požehnání Alláha s ním) čelil nevědomosti a posměchu po celý svůj život a vždy odpovídal trpělivostí, důstojností a nezlomností.

Tato odpověď není projevem slabosti. Je projevem hlubokého přesvědčení, že pravda obstojí v otevřeném a klidném dialogu lépe než v konfrontaci.