Muslimové, kteři věři v Mesiáše,Hazrata Mirzu Ghulama Ahmeda(as)
Příběh města Zion ve státě Illinois: Modlitbou Proti Předsudkům
Vyprávění o souboji modlitbou mezi Johnem Alexandrem Dowiem a Hazratem Mirzou Ghulamem Ahmadem
V říjnu roku 2022 otevřela slavnostně Jeho Svatost Hazrat Mirza Masroor Ahmad, pátý chalífa, vůdce celosvětového muslimského společenství Ahmadíja, během návštěvy Spojených států amerických mešitu v malém městě v Illinois, které se jmenuje Zion.
Starosta města Zion, ctihodný Billy McKinney, předal Jeho Svatosti klíč od města s tímto komentářem:
“S hlubokou vděčností, za vynikající služby, které muslimská komunita Ahmadíja poskytuje městu Zion, a za váš závazek podporovat rozvoj města a zlepšovat blahobyt jeho obyvatel předáváme Jeho Svatosti klíč od města Zion.” [1]
Dowie a založení města Zion
Příběh tohoto města však sahá až do roku 1901. Zpočátku to bylo zcela jiné město než dnes. Jeho zakladatel John Alexander Dowie založil Zion jako teokratický stát, určený výhradně pro stoupence jeho rigidního a předpojatého výkladu křesťanství.
V té době byl Dowie jedním z nejbohatších, nejznámějších a nejvlivnějších křesťanských evangelistů v celé Americe a Evropě. Shromáždil více než 100 000 stoupenců a jeho čisté jmění údajně přesahovalo 25 000 000 amerických dolarů (což se dnes rovná odhadem více než 800 milionů dolarů). [2]
Nehodlal se však zastavit. Stavěl se proti americké ústavě i všem ostatním náboženstvím a usiloval o koupi mnoha dalších měst v Americe, která chtěl ovládat a řídit podle vlastních přísných teokratických zákonů, a chtěl tak vytvořit Utopii. Mezi jeho zákony v Zionu patřil zákaz veškeré lékařské praxe a lékařů, protože věřil, že k uzdravování lidí stačí používat výhradně sílu “léčitelských schopností víry”.
Podle některých zpráv byl v dřívějších letech v Chicagu více než stokrát zatčen za porušování městských vyhlášek týkajících se péče o nemocné. To vysvětluje, jak se Dowie dostal k moci a slávě, když se proslavil svými praktikami “léčení vírou”. Tvrdil, že uzdravil mnoho slepých a hluchých lidí, ale vždy odmítal zveřejnit jména a adresy těch, které vyléčil. Tisíce Američanů platily “doktoru Dowiemu” – jak se mu kvůli jeho léčitelským praktikám začalo říkat –, vysoké peněžní částky, aby se jím nechaly uzdravit. Časem se z něj stal nesmírně bohatý člověk. [3]
Obyvatelé Zionu platili Dowiemu desetinu svých příjmů. Jen z desátků tak vydělával 250 000 dolarů ročně (dnešních asi 7 milionů dolarů). Říkával: “Dejte mi milion dolarů! Milion dolarů, slyšíte? Chystám se změnit svět – musím mít víc peněz.” A jeho sbor věřících mu téměř vždy vyhověl a daroval značné částky. [4, 5]
Vyslal také misionáře do mnoha zemí, aby rozšířili jeho církev. Dowie je dodnes považován za zakladatele amerického letničního hnutí, odnože křesťanství, která klade důraz na uzdravování vírou. V Africe lze vliv jeho misionářů stále vysledovat, i když v nejasné podobě. Odhaduje se, že téměř 15 milionů lidí v šesti zemích jižní Afriky dnes patří k církvím, které jsou spojeny s učením Dowieho misionářů, uzdravováním pomocí víry, smíšených s tradičními africkými praktikami. [4]
Dowieho předsudky a nenávist vůči jiným vírám
Dowie ztělesňoval typ předsudků, které dávají náboženství hrozné jméno. Měl daleko k praktikování pravého mírumilovného učení křesťanství a neprojevoval žádnou úctu k ostatním.
Začal ho sžírat stále rostoucí hlad po moci a bohatství, protože toužil po dalším rozšiřování své říše.
Nakonec prohlásil, že je reinkarnací proroka Eliáše a že ho Bůh poslal, aby připravil svět na druhý příchod Krista. Považoval se za největší autoritu v oblasti náboženství a vyjadřoval extrémní neúctu vůči jiným vírám, včetně ostatních křesťanských sekt.
Jeho nejodpornější slova a nenávist však směřovaly k islámu a muslimům:
“Jedním z největších systémů v Orientu je islám. Podstatou islámu je degradace ženy a upírání jí nesmrtelného ducha. Teologie muslimů nedává ženě žádnou nesmrtelnost. Muslima neučí, aby se těšil na shledání s manželkou, matkou a dcerou v nebi. Učí se, že ženy pomíjejí; že se rozkládají na hřbitovech. Muslim se má těšit na nebe jako na jeden obrovský nevěstinec a harém, kde může najít uspokojení v ženách, které jsou pro něj připraveny jako stvoření pro ukojení chtíče. Zion bude muset tuto šokující skvrnu na tváři lidstva vymazat. Ta prokletá vlajka bude muset být spuštěna z vysokých věží Jeruzaléma. Kéž mi Bůh pomůže zaklepat na bránu muslimů co nejdříve! Muslimové budou bojovat. Jsou jich stovky milionů. Jedna z velkých válek, která se blíží, je válka mezi křížem a půlměsícem.”[6]
Na jiném místě Dowie vyjádřil svou nenávist k islámu a touhu vyhladit ho ze světa:
“Jak si může někdo, kdo přesně ví, co je islám, jen na jediný okamžik představit, že Bůh nebo člověk může tuto ohavnost navždy snášet? ‚Kam dopadne muslimské kopyto, tam tráva neroste,‘ zní jedno východní pořekadlo. Všude, kam přišlo prokleté Mohamedovo učení, nastal konec veškerého skutečného pokroku… Je načase, aby taková organizovaná ohavnost, jako je tato, byla smetena… Modlím se k Bohu, aby přišel den, kdy zmizí půlměsíc a kdy se nad Sionem v Jeruzalémě budou vznášet vlajky – rád bych je tam viděl spojené a všude – Velké Británie a Ameriky, jak se to často děje ve městě Zion u Chicaga. Kéž to Bůh dá! Je načase, aby muslimská ohavnost zmizela, ‚se vším všudy‘, jak říkával pan Gladstone. Ať se odplíží zpět do pouští Arábie, odkud se ta špinavá věc vynořila… Fuj! Jak to člověk celé nenávidí, tu slizkou, špinavou věc! Kéž ji Bůh zničí! “[7]
Dowieho ambice tak byly důvodem k obavám pro každého mírumilovného člověka. Usiloval o jakousi náboženskou válku, neboť si liboval v představě konfrontace mezi křesťany a muslimy. Jeho myšlenky a vliv měly jistě schopnost radikalizovat jeho stoupence a ovlivnit je k násilí.
Reakce náboženského vůdce v Indii
Těchto Dowieho textů si všiml Hazrat Mirza Ghulam Ahmad(mír s ním), zakladatel muslimského společenství Ahmadíja. Hazrat Ahmad(mír s ním),který žil v malé vesnici Qadian v severní Indii, neúnavně pracoval na nastolení náboženského míru ve světě a obnovení čistých hodnot vzájemné úcty a spravedlnosti.
Hazrat Ahmad(mír s ním) byl přirozeně Dowieho jedovatými slovy a jeho rostoucí popularitou i vlivem znepokojen a nejprve se s ním snažil domluvit s úctou a přesvědčit ho, aby projevil zdrženlivost a respektoval city muslimů.
Dowie však nadále výslovně psal nesmírně znepokojivé myšlenky, které byly plné přání války a konfliktu, a tvrdil, že pokud muslimové nepřijmou křesťanství, čeká je smrt a zkáza.
V tomto okamžiku Hazrat Ahmad(mír s ním) z přirozeného přání zmírnit Dowieho rostoucí touhu po násilí a konfliktu předložil hluboce moudré a odvážné řešení cesty k míru. Představil cestu boje modlitby proti předsudkům.
Výzva k modlitebnímu souboji
Hazrat Ahmad (mír s ním) napsal Dowiemu otevřený dopis, ve kterém ho vyzval k modlitebnímu souboji. Uvedl, že místo toho, aby protivník volal po smrti a zničení všech muslimů, by měli oba s Dowiem uspořádat slavnostní modlitby a modlit se k Bohu, aby zajistil, že ten z nich, který je lhář, zemře za života druhé strany. Byl to vlastně akt slitování a prostředek k uklidnění situace. Hazrat Ahmad(mír s ním) nechtěl riskovat totální konfrontaci mezi muslimy a křesťany, jak si Dowie zřejmě přál, a proto tvrdil, že by se on i Dowie měli uchýlit k modlitbě a ponechat záležitost v rukou Boha Všemohoucího.
Byl to skutečně nádherný příklad zdrženlivosti tváří v tvář obrovské provokaci a nepřátelství.
Hazrat Ahmad(mír s ním) ve svém otevřeném dopise Dowiemu (v září 1902) napsal:
“Jelikož je Dr. Dowie poslem mocného Božstva, které bylo ukřižováno Židy, prosil bych ho, aby se zdržel ničení celého těla – všech muslimů žijících na Zemi… Otázku, zda je pravým Bohem Bůh muslimů nebo Bůh Dowieho, lze vyřešit bez ztrát milionů životů, které by válka vyvolaná Dr. Dowiem znamenala. Tato metoda spočívá v tom, že místo aby hrozil zánikem celé muslimské veřejnosti, měl by si za svého protivníka vybrat mě a modlit se k Bohu, aby z nás dvou zahynul jako první ten, kdo je lhář. Na syna Mariina pohlížím jako na slabého člověka, ačkoli ho uznávám za Božího proroka, zatímco doktor Dowie ho považuje za Pána Všehomíra. Ve skutečnosti jde o to, kdo z nás má pravdu… Pokud bude mít Dr. Dowie odvahu přijmout tuto výzvu, otevře tím všem ostatním křesťanům cestu k přijetí pravdy. Při předkládání tohoto návrhu jsem nepřevzal iniciativu, ale inspiroval mě Bůh střežící správnou cestu po troufalé předpovědi Dr. Dowieho, že všichni muslimové zahynou.” [8]
Hazrat Ahmad(mír s ním) dále uvedl, že není ani nutné, aby Dowie tuto výzvu výslovně přijal, modlitební souboj se uskuteční i bez jeho vyjádření:
“Pokud Dr. Dowie zvolí mlčení a na tuto nabídku neodpoví, nebo pokud se po rozhodnutí výzvu přijmout bude chvástavě modlit a bude postupovat tak, jak je zde uvedeno, a pak za mého života zemře, v obou případech to bude znamení pro celou Ameriku. Způsob, jakým má smrt nastat, je však třeba omezit: nesmí k ní dojít lidskou rukou, ale může být důsledkem nemoci, úderu blesku, uštknutí hadem atd. Lhůta, ve které může Dowie na tuto výzvu reagovat, je stanovena na tři měsíce ode dne vydání oznámení. Modlíme se k Bohu, aby byl s počestnými. Amen.” [9]
V době, kdy byl tento dopis napsán, bylo Hazratovi Ahmadovi(mír s ním) 67 let a trpěl mnoha neduhy, včetně cukrovky, přičemž žil v malé vesnici v Indii. Pro srovnání: Dowiemu bylo 55 let, žil v přepychu a podle vlastních slov byl v nejlepší životní kondici.
V prosinci 1902, několik měsíců po vydání této výzvy, Dowie napsal:
“Dnes jsem v mnoha směrech silnější, než jsem kdy v životě byl… Vlastně ani nevím, co je únava, a není tomu tak proto, že bych ležel na loži v potupném pohodlí…
Cítím se v každém ohledu zdravý na duchu, na duši i na těle a jsem hluboce vděčný Bohu, že mi často umožňuje zdvojnásobit mou pracovní schopnost pro Jeho věc a království. Mám neunavený mozek. Mám zdravou kostru. Mé zažívání je zdravé a ve chvíli, kdy chci spát, dostane se mi spánku. Mohu si ho dopřát v kteroukoli denní či noční dobu. Mohu si ho dopřát, jak dlouho chci, krátce nebo dlouho. Neznám lepší důkaz o zdraví člověka než dokonalou schopnost přizpůsobení a schopnost spánku. Věřím, že na světě je dnes jen velmi málo mužů mého věku s podobnou prací, kteří jsou tak silní jako já… A s tím a ještě něčím navíc – s mnoha věcmi navíc – se těším vynikajícímu zdraví a neblábolím nesmyslné hlouposti, jak novináři dobře vědí.”[10]
Nespočet novin po celých Spojených státech tato výzva k modlitebnímu souboji, kterou vydal náboženský vůdce v Indii, velmi zaujala a široce ji publikovaly. Hazrat Ahmad(mír s ním) o tomto širokém zájmu a zveřejnění informace, později napsal:
“[…] Na modlitebním souboji nebylo nic skrytého ani tajného, spíše to byla záležitost dobře propagovaná po celém světě – na východě i na západě, na severu i na jihu.
Důvodem takové reklamy bylo to, že Dowie se svou proslulostí podobal velkým králům. V Americe a v Evropě nebylo ani jediného člověka z vyšších i nižších společenských vrstev, který by ho dobře neznal. Ve skutečnosti ho lidé v těchto zemích chovali ve velké úctě a ctili ho jako krále. Navíc hodně cestoval a pomocí fascinujících projevů lákal lidi do svých pastí, jako lovec láká do pasti na svou kořist.
Proto žádný redaktor novin nikdy neodmítl zveřejnit zaslaný materiál týkající se modlitebního souboje. Naopak, ochotně jej zveřejňovali, protože byli silně zvědaví, jak tento souboj dopadne.” [11]
Deník New York Times komentoval okolnosti modlitebního souboje (březen 1903):
“Pravý Eliáš by po takovém návrhu skočil… a o tom, zda se zakladatel Zionu ve státě Illinois mýlí, pokud jde o jeho vlastní identitu, rozhodne jeho přijetí nebo odmítnutí této zkoušky. Muslim je spíše velkorysý než spravedlivý. Zříká se uvážení skutečnosti, že je o deset let starší, a stanoví, že smrt může nastat nemocí, úderem blesku nebo uštknutím hadem. Běžná úmrtnost v Chicagu je mnohem nižší než v Qadianu a statistiky uvádějí, že v Indii loni zemřelo 673 lidí na hadí uštknutí a v Cook County žádný. Nehledě na modlitby jsou podmínky pro pana Dowieho příznivé.” [12]
Dowieho odpověď: pokračující nestoudnost
Dowie výzvu Hazrata Ahmada(mír s ním) ignoroval. Nadále psal ve stejném duchu, například(prosinec 1902):
“Mým posláním je shromáždit lidi z východu i západu, ze severu i jihu a zalidnit toto město a další města křesťany, dokud nepřijde den, kdy bude muslimská víra vymazána z povrchu zemského. Ó Pane, ukaž nám tu hodinu.”[13]
Dowie pak pokračoval v drzých poznámkách na adresu Hazrata Ahmada(mír s ním) (prosinec 1902):
“V Indii je jeden pošetilý člověk, muslimský mesiáš, který mi vytrvale píše, že Kristovo tělo je pohřbeno v indickém Kašmíru a lze ho tam najít. Nikdy neřekl, že ho viděl, ale to ubohé, fanatické a nevědomé stvoření stále blouzní, že Kristus zemřel v Indii. Kristus znovu vystoupil na nebesa v Betánii a je tam ve svém nebeském těle.” [13]
O několik měsíců později pak sdělil svému sboru, proč neodpovídá na výzvu Hazrata Ahmada(mír s ním) (květen 1903):
“Lidé mi někdy říkají: ‚Proč neodpovídáš na to, na to a na to?‘ Odpověz! Myslíte si, že budu odpovídat těmto komárům a mouchám? Johna L. Sullivana, zápasníka v těžké váze, jednou urazil bantamový zápasník a někdo, kdo stál opodál, mu pak řekl: ‚Proč ho neuhodíš?‘
‚Udeřit ho?‘ řekl ten hromotluk, ‚ten není moje třída, kdybych ho udeřil, tak ho zabiju.‘ A vy po mně chcete, abych odpověděl těm malým masařkám; těm ubohým komárům? Kdybych na ně šlápl, vytlačil bych z nich život. Dávám jim možnost odletět a žít. Ta představa, že bych se měl starat o tyhle malé potvůrky! Zion nemá čas zastavit svoje kola, aby jim odpověděl. Je to jako myš, která se dívá na bzučící pilu a říká: ‚Přestaň, nebo tě kousnu!‘ Ať se do té bzučící pily zakousne, a tím to skončí ” [14]
Když 23. srpna 1903 nedostal Dowie po celý rok žádnou odpověď, připomněl mu Hazrat Ahmad(mír s ním) výzvu a prohlásil, že jeho zánik se blíží:
“Mám tisíce Jeho svědectví na svou podporu, která nemohu spočítat… Jedním ze svědectví je, že pokud pan Dowie přijme mou výzvu a postaví se proti mně přímo nebo nepřímo, odejde z tohoto světa s velkým zármutkem a bolestí ještě za mého života…
Dowie na mou výzvu dosud neodpověděl, ani se na ni ve svém článku neodvolal. Proto mu uděluji lhůtu sedmi měsíců ode dneška, 23. srpna 1903. Pokud během této doby vystoupí proti mně a ve svých novinách oznámí, že plně přijímá plán, který jsem předložil, svět se brzy dočká konce tohoto souboje. Je mi zhruba sedmdesát let a Dowie je podle vlastního vyjádření padesátiletý mladík. Tento věkový rozdíl mezi námi mě neznepokojuje, protože tato otázka se nemá rozhodovat na základě věku. Záleží výhradně na Bohu, který je Bohem nebe a země a je nejlepším soudcem. Pokud pan Dowie z tohoto souboje uteče, chtěl bych vyzvat obyvatele Ameriky a Evropy jako svědky, aby to bylo považováno také za jeho porážku, a v takovém případě by se mělo dojít k závěru, že jeho tvrzení, že je Eliáš, je pouhé vychloubání a podvod. Může se takto pokusit utéci před smrtí, ale měl by si uvědomit, že jeho útěk z navrhovaného souboje je rovněž druhem smrti. Buďte si proto jisti, že jeho Sion zcela jistě brzy postihne neštěstí.
Nyní toto pojednání zakončím modlitbou: ‚Ó Všemohoucí a Dokonalý Bože, který se vždy zjevuješ prorokům a budeš tak činit i nadále, vyřeš brzy tuto záležitost a odhal lidem faleš pana Dowieho. Jsem si jist, že cokoli jsi mi prostřednictvím svého zjevení slíbil, se určitě splní. Všemohoucí Bože, vyslyš mou modlitbu, Ty máš veškerou moc.” [15]
Převzetí moci v New Yorku: katastrofální selhání
Brzy po zveřejnění těchto slov začal Dowieho pád. V New Yorku utrpěl první známku svého hrozícího ponížení.
Dowie věřil, že se expanzí do New Yorku zmocní srdce Spojených států a značně rozšíří své impérium. Možnosti byly nekonečné.
V říjnu 1903 proto Dowie naplánoval cestu gigantických rozměrů. Na celé dva týdny si najal nejvýznamnější a nejslavnější americkou halu Madison Square Garden a zaplatil za ni 300 000 dolarů (dnešních odhadem 9 000 000 dolarů). Do New Yorku přijelo 3 500 jeho stoupenců ze Zionu v osmi najatých vlacích, přičemž deník The New York Times uveřejnil článek s titulkem: „Invaze Dowieho armády do New Yorku“. On sám přijel v Pullmanu, nejluxusnějším vagonu, který byl v té době k dispozici. List Chicago Tribune vyjádřil očekávání 100 000 konvertitů. [16, 17]
Do haly Madison Square Garden se natlačilo 30 000 lidí, aby si Dowieho poslechli, zatímco tisíce dalších musely zůstat venku.
Byl to okamžik, na který Dowie čekal, věděl, že jeho kouzlo spočívá v pozoruhodném řečnickém umění, které v minulosti lidi očarovalo. Když však Dowie přistoupil k řečnickému pultu, zůstal stát beze slova. Náhle ztratil hlas. A když promluvil, jeho slova byla nesouvislá. Lidé, kteří netrpělivě čekali, až si Alexandra Dowieho poslechnou, se začali netrpělivě otáčet a pak se pomalu dali do pohybu, aby opustili arénu. Dowie požádal bezpečnostní strážce (Zion Guards), aby zavřeli dveře, což však mělo to opačný účinek. Odcházeli další lidé a nakonec vše přerostlo v tlačenici.
Další potupa a smrt
V září 1905 Dowieho postihlo ochrnutí. V prosinci téhož roku utrpěl v Mexiku během cesty na zotavenou další mrtvici, která ho zcela ochromila.
Vedle fyzického utrpení však následovala i duševní muka. Dowieho stoupenci zjistili, že se oddává silnému pití alkoholu, zatímco proti němu káže. Neoprávněně používal církevní peníze na své osobní výdaje. Ve své kolonii v Mexiku také plánoval tajně praktikovat mnohoženství, neboť si naplánoval “harém sedmi manželek”, a dokonce si vybral “nejpřitažlivější ženy Zionu” za nevěsty. Jeho žena se proti němu tvrdě postavila a spolu se synem Dowieho opustila. Uvedla, že jí násilně ohrožoval, když se postavila proti jeho plánům.
Když v lednu 1907 promlouval na shromáždění několika set stoupenců, projevily se u něj známky duševního a nervového zhroucení. “Objevil se… s obvázanýma rukama a nohama,” popisovala jedna zpráva, “a trpěl bludy, že utrpěl vážná zranění ve vítězné bitvě, zatímco jeho věrný generál byl zabit.” Zpráva pokračovala:
“Dva černošští ošetřovatelé odvedli doktora Dowieho, ještě než dokončil svůj blábolivý projev. Uvádí se, že Dowie zapomněl své vlastní jméno a říká si Jerry. Je fyzicky téměř bezmocný… Nejhrubším způsobem nadává, a to jazykem, kterému rozumí prostý lid.”
Dowie žil v zuboženém stavu, mezi životem a smrtí už více než rok. Od prosince 1905 lékaři prohlašovali, že jeho dny jsou sečteny a že ho každou chvíli zastihne smrt. V tomto stavu zůstal až do své smrti 9. března 1907.
Uvádí se, že kolem jedné hodiny ráno Dowie začal blouznit. Musel si myslet, že stojí před velkým shromážděním jako v dobách své největší slávy, protože začal odsuzovat imaginární lidi a křičel rozkazy na stráže, aby vyhnaly hejkaly a rušitele klidu. Nakonec v tomto stavu naprostého blouznění ve věku 59 let zemřel.
V době smrti měl po svém boku pouze jednoho přítele a dva osobní ošetřovatele. [18, 19]
List Chicago Evening News 9. března 1907 napsal:
“Vytvořil nové náboženství, byl exkomunikován. Vybudoval město, byl z něho vyhnán. Shromáždil milionové jmění, byl uvržen do naprosté chudoby. Dal velkou moc Voliviovi, Volivia ho zničil. Přitáhl k sobě tisíce lidí, kteří ho uctívali, zemřel však opuštěn všemi kromě hrstky věrných.” [17]
Dowie chtěl být pohřben ve velkolepém mauzoleu. Jeho syn však zvolil malý náhrobek s pouhým jménem “John Alexander”, protože chtěl, aby se na otcovo jméno zapomnělo – nechtěl, aby příjmení “Dowie” bylo spojováno s otcovým selháním.
V jedné novinové zprávě se píše:
“Jeho přáním a jeho nadějí bylo…že jeho kosti spočinou ve velkolepém mauzoleu, v němž by měli být pohřbeni i členové jeho rodiny, aby tak bylo zvěčněno jméno Dowie, jak o tom s láskou snil. Bohužel, pro jeho pýchu má hrob muže, kterého kdysi tolik tisíc lidí oslavovalo jako vůdce, označovat v Zion City pouze laciný náhrobek, prostý až skoupý. Příští týden bude nad hrobem umístěna jednoduchá žulová deska s nápisem: ‚John Alexander; 1847-1907‘. Pro tento nenáročný náhrobek se rozhodl Gladstone Dowie, syn ‚Eliáše II.‘. Nebude stát více než 20 liber a nebude na něm ani vyryto jméno ‚Dowie‘.” [20]
Předpovězená smrt
Deník Nebraska State Journal 4. června 1907 napsal:
“Od Mirzy Ghulama Ahmada by to byla odvážná věc, pokud by neměl potřebnou víru. Jelikož mu tehdy bylo sedmdesát let, zatímco Dowie byl pouze šestapadesátiletý mladík. Ale řekl to odvážně a jako člověk, který mluví na základě znalostí. Zdá se, že výsledek potvrdil každé jeho slovo. Pan Dowie skutečně odešel ze světa s velkým zármutkem a trápením.” [17]
V týdnech předcházejících Dowieho smrti zveřejnil Hazrat Ahmad(mír s ním) slova, o nichž tvrdil, že je obdržel jako zjevení od Boha, která se týkala probíhajícího modlitebního souboje.
Dne 9. února 1907 se Hazrat Ahmad(mír s ním) dozvěděl o blížícím se vítězství a obdržel toto zjevení: “Nastane další Eid [neboli svátek], během kterého dosáhneš velkého vítězství. ” [21]
Dne 10. února 1907 ještě jasnějšími slovy prohlásil, že toto zjevení obdržel od Boha: “Opusťte mě, abych mohl zabít toho, kdo vám ubližuje. Trest je určen nepřátelům ze všech čtyř stran a obkličuje je.” [22]
Rovněž 10. února 1907 obdržel zjevení: “Zjevím nové znamení, které bude obsahovat velké vítězství. Bude to znamení pro celý svět a bude učiněno Božíma rukama a z nebe.” [23]
Hazrat Ahmad(mír s ním) je 20. února 1907 zveřejnil na vnitřní titulní straně nové knihy s komentářem: “Nechť na to čeká každé oko, neboť Bůh to brzy zjeví jako Své svědectví o tom, že tento pokorný člověk, kterého všechny národy hanobí, je od Něho. Požehnáni jsou ti, kdo by toho chtěli využít.” [23]
Nakonec 7. března 1907 zveřejnil Hazrat Ahmad(mír s ním) následující dvě zjevení, o nichž tvrdil, že je obdržel od Boha: “Přinesou jeho zahalené tělo.” [24]
“Předávám vám zprávu o smrti lháře. Bůh je s pravdomluvnými.” [25].
Dowie pak zemřel 9. března 1907.
List Boston Herald uveřejnil 23. června 1907 portrét Hazrata Ahmada(mír s ním) s popiskem “Velký je Mirza Ghulam Ahmad, Mesiáš: předpověděl Dowieho žalostný konec…”.
Moudrost z modlitebního souboje
Dowie tedy zahynul překvapivým způsobem. Pro ahmadíjské muslimy, následovníky Hazrata Ahmada(mír s ním), toto znamení neznamená jásání nad smrtí a neštěstím jednotlivce. Jde o uznání nadčasového, univerzálního Božího zákona, že pravda trvá a lež vždy zaniká.
Lidem na straně míru stačí obrátit se pouze k modlitbě a sledovat, jak se Boží zákon ubírá svým směrem. Žádné bohatství, sláva ani hrozby násilím vůči druhým nemohou člověka zachránit před následky klamání lidí a lží o Bohu.
Tento příběh je pro mnohé, kteří jej pečlivě studovali, také znamením Boží existence. Hazrat Ahmad(mír s ním) později uvedl:
“S každým dalším dnem rostla jeho sláva, bohatství i počet jeho následovníků. Začal žít jako král, zatímco dříve se podobal žebrákovi. Kdyby muslim, který byl slabý ve víře, viděl, jak stoupá k takové slávě navzdory svým lžím a výmyslům, zbloudil by a byl by na rozpacích. I kdyby takový muslim byl učeným vědcem, nemohl by se zachránit před upadnutím do omylu, a to z toho důvodu, že [Dowie] byl nepřítelem islámu, který používal sprosté výrazy proti našemu Prorokovi, Nejlepšímu z lidstva, a přesto dosáhl vrcholu slávy a bohatství.” [26]
Kdyby tedy Bůh v tomto ohledu neprojevil jasné znamení, nespočet lidí by ztratilo víru v existenci Boha.
Dowieho přesvědčení a charakter byly v rozporu s upřímným a pravým náboženstvím. Byl tvrdě proti vědě, věřil v plochou Zemi a v Zionu zakazoval lékařskou praxi. Byl proti americké ústavě a ovlivňoval své stoupence, aby se bouřili proti zákonům. Falešně obviňoval ostatní náboženství, že podporují prázdný hon za uspokojením tělesné touhy a misogynii, zatímco sám se tajně dopouštěl cizoložství a krutě týral svou ženu. A konečně byl proti skutečnému uctívání jediného Boha a díky svému přesvědčení o uctívání člověka v podobě Ježíše nakonec sám toužil po tom, aby ho uctívali ostatní.
Hazrat Ahmad(mír s ním) považoval všechny tyto myšlenky za velmi škodlivé. Kdyby se nemodlil k Bohu, aby světu neobyčejným způsobem odhalil Dowieho podvody, mnoho lidí by bylo svedeno na scestí a uvěřilo by, že náboženství je zlo. Modlil se tedy se srdcem naplněným touhou, aby lidé mohli upřímně hledat Boha a nenechali se takovými lidmi oklamat.
Hazrat Ahmad(mír s ním) zemřel pokojně asi o rok později, 26. května 1908, ve věku 73 let.
Trvalé znamení
Dnes žije mnoho ahmadíjských muslimů ve městě Zion, které bylo kdysi místem, kam byl muslimům vstup zakázán.
Nedávno zde muslimské společenství Ahmadíja postavilo mešitu, pojmenovanou k uctění tohoto příběhu “Fath-e-Azeem”, což znamená “Velké vítězství”.
Při slavnostním otevření mešity v říjnu 2022 však Jeho Svatost Hazrat Mirza Masroor Ahmad připomněla ahmadíjským muslimům, že nestačí pouze postavit mešitu v jednom malém americkém městě a myslet si, že jsme tím svůj úkol splnili. Připomněl ahmadíjcům, že naším skutečným úkolem je neustále reformovat sama sebe, zvyšovat úroveň spravedlnosti a neustále se snažit stát se lepšími lidskými bytostmi.
Bez tohoto neustálého ducha sebereformace by jakýkoli příběh nebo úspěch byl v Božích očích považován za bezvýznamný.
Odkazy
1 – https://www.alislam.org/press-release/key-to-zion-illinois-is-now-in-safe-hands/
2 – https://www.reviewofreligions.org/wp-content/uploads/pdf/RR190704.pdf#page=1
3 – “Career of Dowie ends at Zion City.” New Ulm Review13 Mar. 1907: 7. Chronicling America (The Library of Congress).
4 – https://www.atlasobscura.com/articles/john-alexander-dowie-zion
5 – “Dowie starts on his mission to save the New Yorkers.” The Saint Paul Globe11 Oct. 1903: 21. Chronicling America (The Library of Congress).
6 – “Early Morning Meeting in Shiloh Tabernacle (July 21, 1903).” Leaves of Healing13.17 (1903): n. pag. Rpt. in Leaves of Healing. Ed. John A. Dowie. Vol. 13. Zion: Zion Publishing House, 1903. 541-42. Print.
7 – “Elijah’s Restoration Messages (February 8, 1903).” Leaves of Healing 12.17 (1903): n. pag. Rpt. in Leaves of Healing. Ed. John A. Dowie. 1st ed. Vol. 12. Zion: Zion Publishing House, 1903. 526. Print.
8 – The Review of Religions, vol. 1, no. 9, September 1902, pp. 344-345
9 – The Review of Religions, vol. 1, no. 9, September 1902, pp. 349
10 – Dowie, John A. “Elijah’s Restoration Messages (December 14, 1902).”Leaves of Healing 12.9 (1902): n. pag. Rpt. in Leaves of Healing. Ed. John A. Dowie. 1st ed. Vol. 12. Zion: Zion Publishing House, 1903. 272. Print.
11 – Haqiqatul Wahi [English translation], Islam International Publications, Surrey, 2018, p. 875
12 – “The Rival Prophets.” The New York Times29 Mar. 1903: 6. The New York Times Article Archive. Web. 11 Dec. 2012.
13 – “Elijah’s Restoration Messages: No. 53 (December 21, 1902).” Leaves of Healing12.10 (1902): n. pag. Rpt. in Leaves of Healing. Ed. John A. Dowie. 1st ed. Vol. 12. Zion: Zion Publishing House, 1903. 306. Print
14 – “Early Morning Meeting in Shiloh Tabernacle (May 31, 1903).” Leaves of Healing 13.23 (1903): n. pag. Rpt. in Leaves of Healing. Ed. John A. Dowie. 1st ed. Vol. 13. Zion: Zion Publishing House, 1903. 726. Print.
15 – Majmū’ah Ishtihārāt, vol. 3, pp. 619-620; Ahmadiyyat: The Renaissance of Islam, p. 101
16 – https://www.atlasobscura.com/articles/john-alexander-dowie-zion
17 – https://history.ahmadiyya.uk/pathetic-end-of-dowie-foretold/
18 – Associated Press. “Dowie dies in the city he planned.” Los Angeles Herald10 Mar. 1907: 3. Chronicling America (The Library of Congress). Web. 29 Nov. 2012.
19 – “Dowie’s Madness.” The Brisbane Courier 28 Jan. 1907: 13. National Library of Australia. Web. 28 Nov. 2012.
20 – “The late Elijah Dowie.” Traralgon Record8 Nov. 1907: 3. National Library of Australia.
21 – Al-Hakam, vol. 11, no. 6, February 17, 1907, p. 1; Tadhkirah: English translation (2009 ed.), p. 915
22 – Badr, vol. 6, no. 7, February 14, 1907, p. 3; Tadhkirah: English translation (2009 ed.), p. 916
23 – Qadian kay Ārya aur Hum, p. i, Rūhānī Khazā’in, vol. 20, p. 418; also see Tadhkirah: English translation (2009 ed.), p. 920
24 – Al-Istiftā: Appendix of ‘Haqīqat-ul-Wahī’, p. 76, Rūhānī Khazā’in, vol. 22, p. 702
25 – Al-Istiftā: Appendix of ‘Haqīqat-ul-Wahī’, p. 74, Rūhānī Khazā’in, vol. 22, p. 700, Tadhkirah: English translation (2009 ed.), p. 927
26 – Haqiqatul Wahi [English translation], Islam International Publications, Surrey, 2018, p. 875
