Zákonné právo versus morální povinnost:Rozbor protikladných paradigmat svobody projevu

Jazyk a svoboda projevu

Používání jazyka jako vyjadřovacího nástroje je možné přirovnat k sochaři, který vytváří složitá a nádherná umělecká díla. Pokud sochař své dláto a palici nepoužívá s pečlivou přesností, jeho práce přijde o svou krásu. Stejně je tomu i s jazykem. Řečník může být ve svém básnickém, literárním, politickém nebo právním projevu příkladný, ale pokud jsou jeho slova zvolena nezodpovědně nebo se zlým úmyslem, jeho výroky budou bezcenné a někdy dokonce nepřátelské. Tuto tvárnost jazyka jako nástroje, jímž je možné obhajovat zhoubné ideologie, vystihují úžasná slova Thomase Paina, který říká: “Největší krutovláda je vždy páchána ve jménu nejvznešenějších cílů”. [1]

Jazyk je běžně považován za mocnou sílu, s níž je možné vyjadřovat protichůdné ideologie a která je občas zodpovědná za vznik celosvětových politických nepokojů. Fridrich Nietzsche šel ve svém díle tak daleko, že v roce 1887 napsal:

“Vlády, které usilují o absolutní moc nad skupinami, které ovládají, používají jako hlavní oporu jazyk, protože věří, že změnou terminologie a definic mohou změnit způsob, jakým jednotlivci a skupiny přemýšlí a jednají.” [2]

Používání odsuzujících slov, například “inyenzi” (slangový přídomek znamenající šváby), pro popis Tutsiů ve Rwandě nakonec vedlo k rwandské genocidě v roce 1994 [3]. A dnes víme, že projevy nenávisti v pákistánských médiích namířené proti Ahmadíjskému muslimskému společenství vyvolávají davové násilí vůči členům Společenství a jejich cílené zabíjení [4].

I když je tedy svoboda projevu svobodou posvátnou, jelikož zajišťuje nepostradatelný most k myšlenkám člověka a představuje mocný komunikační nástroj, je nutné chápat také limity jazyka. Jsou to právě tyto limity, o jejichž uznání a zohlednění islámský postoj ke svobodě projevu usiluje.

Islám a rouhání

Nehledě na bezbožnost karikatur Svatého Proroka (mír a požehnání Alláha s ním) zveřejněných ve francouzském a nizozemském tisku dělají násilné a nesmyslné reakce některých lidí z muslimského světa z islámských zákazů rouhání paradoxně frašku. V Koránu nenajdeme žádný textový důkaz podporující tvrzení, že trestem za rouhání je smrt, jak tvrdí řada běžných i extrémistických duchovních. Korán ani zdaleka neodsuzuje rouhače k smrti a posměchu, což je běžná praxe dnešních radikálů vyhlašujících fatvy [5], ale v reakci na rouhavá slova nařizuje zdrženlivost a trpělivost, když věřícím přikazuje  “… pokud uslyšíte, jak někdo popírá Znamení Alláhova a posmívá se jim, nesedejte si s nimi, dokud nezačnou mluvit o něčem jiném…”[6]. A toto sdělení opakuje o dvě kapitoly dále: “… až uvidíš ty, kteří Naše Znamená znevažují, odvrať se od nich, dokud nezačnou mluvit o něčem jiném.” [7] Podstatou sdělení Koránu k otázce rouhání je zdrženlivost, tolerance a spravedlnost i tváří v tvář nespravedlnosti, když Korán říká: “… a ať vás nepřátelství lidí nepodnítí k tomu, abyste jednali jinak než spravedlivě.” [8] Otázce rouhání se Korán ve skutečnosti věnuje nejen ve vztahu k Bohu, ale také k modlám a imaginárním předmětům uctívání, když přikazuje věřícím – “A nespílejte těm, které vzývají vedle Alláha…” [9]

Pohrdavá slova byla navíc proti Prorokům používána vždy, jak dokládá mnoho míst v Koránu, například: “Běda Mým služebníkům! Nepřijde k nim ani jeden Posel, aby si z něho žerty netropili.” [10] Proroka Mohameda (mír a požehnání Alláha s ním), který do polyteistického systému arabské společnosti přinesl monoteistický islám, označovali jeho odpůrci za “šíleného” [11], “vymýšlejícího si” [12] a “oběť klamu” [13]. Urážen byl také Korán, když lidé jeho učení nazývali “jen povídačkami starců” [14] Svatý Prorok (mír a požehnání Alláha s ním) však navzdory tomuto přívalu slovních ataků zůstal příkladem ve své slušnosti a toleranci vůči těm, kdo se mu posmívali. Například Dr. Khaled Abou El Fadl, profesor práva na University of California School of Law, vypráví, jak jednou Proroka (mír a požehnání Alláha s ním) oslovila skupina věřících, kteří vyjádřili svou hlubokou frustraci nad zdrženlivostí a tolerancí, již Prorok (mír a požehnání Alláha s ním) projevoval vůči svým nepřátelům. Prorok (mír a požehnání Alláha s ním), vyjadřující “obecnou podstatu svého zjevení a poselství” [15] – odpověděl: “Ale já mám povinnost odpouštět.” [16] Prorokův (mír a požehnání Alláha s ním) život tedy následoval pokyny Koránu ohledně posměchu, jemuž byli on sám i učení Koránu vystaveni – Korán například uvádí: “… neposlouchej nevěřící a pokrytce a nevšímej si jejich pronásledování a vkládej svou důvěru v Alláha, vždyť Alláh postačí jako Ochránce.” [17]

Proto jsou násilí a zkáza, které rouhavé karikatury Proroka (mír a požehnání Alláha s ním) po celém světě vyvolaly, zcela v rozporu s vlastním příkladem Proroka (mír a požehnání Alláha s ním) a nařízeními Koránu o rouhání. Nadto Korán uvádí, že pokud má být vedena debata o ožehavých tématech, musí splňovat požadavky na morálku, důstojnost a občanské ctnosti. Bůh říká: “Vyzývej… moudrostí a dobrou radou a veď s nimi spory jen způsobem nejvhodnějším.” [18]

Skutečnost, že Korán nestanoví za rouhání žádný pozemský trest, jasně ukazuje, že není dána žádná věcná příslušnost k trestání neuctivých vyjádření nebo činů proti Prorokovi (mír a požehnání Alláha s ním) či Bohu. Jednání samozvaných mstitelů, kteří chtějí pomstít rouhavé činy nebo slova proti Prorokovi (mír a požehnání Alláha s ním) či Bohu, je tedy naprosto pomýlené a nemístné. Ze stejného důvodu jsou v naprostém rozporu s učením islámu zákony o rouhání, které přijaly některé většinově muslimské státy, zejména Pákistán, kde trestní zákoník stanoví trest smrti za hanlivé poznámky o Prorokovi (mír a požehnání Alláha s ním).[19] Takové zákony ve svém duchu i liteře zamlžují důstojnost a šlechetnost muže, jehož dobrou pověst a posvátné postavení údajně chrání.

Omezení svobody projevu – paradigma zákonného práva versus morální povinnosti

Ozvěny argumentace, kterou uplatňuje islámské paradigma svobody projevu, se odráží také v legitimních omezeních svobody projevu, jež ukládají různé dokumenty mezinárodního práva, mimo jiné Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (MPOPP) a Evropská úmluva o lidských právech (EÚLP). Jak MPOPP, tak EÚLP obsahují podmiňující ustanovení k článkům zaručujícím svobodu projevu, když uvádí, že toto právo s sebou nese zvláštní „povinnosti a odpovědnost“, a tudíž může podléhat nezbytným omezením. Článek 19 odst. 3 MPOPP stanoví, že:

“Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná: (a) k respektování práv nebo pověsti jiných; (b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.” [20]

Podobně článek 10 odst. 2 EÚLP stanoví, že:

“Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.” [21]

Oba tyto dokumenty shodně podporují zavedení legitimních omezení svobody projevu za účelem respektování a ochrany práv a pověsti jiných. Je zajímavé, že ačkoli by pod znění těchto dokumentů bylo téměř jistě možné jako hanlivé zahrnout i karikatury Proroka (mír a požehnání Alláha s ním), přesto tato ustanovení nebyla uplatněna k prokázání úcty osobnosti islámského Proroka (mír a požehnání Alláha s ním) a k jeho ochraně. Právě naopak, karikatury ponižujícím způsobem zobrazující Svatého Proroka (mír a požehnání Alláha s ním) byly namísto toho oslavovány jako pouhé využití svobody projevu, které všechny liberální společnosti musí podporovat. Je to ironie, protože na základě uplatnění těchto právních předpisů byly přijaty zákony, které v některých evropských zemí kriminalizují popírání holokaustu.[22]

Základní filosofie, o niž se opírá zavádění určitých přiměřených omezení svobody projevu, je dobře nastíněna ve slovech Josepha Carense, profesora na University of Toronto, který tvrdí, že: “Otázkou je, zda někdy existuje morální povinnost neříct něco, co má člověk právo říct…” [23] Carens dále vysvětluje, že hlavní debata “se nevede o zákonných limitech projevu, ale o případných morálních omezeních toho, jak lidé svá práva uplatňují.” [24] Podobný přístup popsal David Novak, profesor náboženských studií a filosofie a autor Židovské společenské smlouvy, který hovoří o “retroaktivní konsekvenciální argumentaci” [25], tzn. procesu tázání, zda zamýšlený projev dosáhne něčeho pozitivního, a pokud ne, bylo by praktické se jej vyvarovat.

Uvádí se, že H. G. Wells se obrátil na Mahátmu Gándhího s žádostí o okomentování dokumentu s názvem “Práva člověka”, jehož byl Wells spoluautorem. Gándhí, který nesouhlasil s důrazem, jenž dokument kladl na práva, odpověděl následujícími slovy:

“Začněte s listinou povinností člověka a slibuji Vám, že práva budou následovat stejně, jako jaro následuje po zimě.” [26]

Tento přístup „práva versus povinnosti” je tedy vzorem důrazu, který islám klade na odpovědný výkon svobod. Odraz islámského rámce práv, který upřednostňuje povinnosti z morálních důvodů, je patrný ve slovech Benjamina Franklina, který kdysi řekl: “Jen ctnostní lidé jsou schopni svobody.” [27]

Obrana proti rouhání – džihád nebo pero

Hazrat Mírza Ghulám Ahmad, který se prohlašoval za Slíbeného Mesiáše (mír s ním) pro poslední dny, v roce 1902 napsal:

“Je v tom poučení […] pro (mulláhy) podporující džihád […]. Pravé náboženství je to, které je díky svým základním vlastnostem a síle a svým přesvědčivým argumentům mocnější než nejostřejší meč, nikoli to, jehož existence se opírá o ocel.” [28]

Pro ahmadíjského muslima [29], tedy muslima, který přijal tvrzení Hazrata Mírzy Ghuláma Ahmada (mír s ním), je jedinou smysluplnou reakcí na rouhavý obsah proti Bohu nebo Prorokovi (mír a požehnání Alláha s ním) zahájit aktivní kampaň s cílem informovat svět o pravém učení islámu a oslavovat život a charakter Svatého Proroka (mír a požehnání Alláha s ním). Jak jednou prohlásil Hazrat Mírza Ghulám Ahmad, Slíbený Mesiáš (mír s ním):

“Myslete na přípravy, které odpůrci islámu právě teď podnikají. Nesvolávají armády. Vydávají časopisy a knihy. Proto bychom se i my měli chopit pera a odpovědět na jejich útoky pomocí časopisů a knih. Není účelné, aby předepsaný lék [léčba] a nemoc byly v rozporu. Pokud léčba neodpovídá nemoci, výsledek bude nepřínosný a škodlivý.” [30]

S odkazem na tyto postoje Hazrat Mírza Masroor Ahmad, Khalifatul Masih V (nechť je mu Alláh nápomocen) – Pátý Nástupce Slíbeného Mesiáše (mír s ním) a celosvětová hlava Ahmadíjského muslimského společenství v reakci na dotaz týkající se cíle džihádu, kterou mu během cesty po Asii a Tichomoří v roce 2013 položila skupina indonéských vysokých představitelů, uvedl:

“Pevně věříme v džihád, ale v moderní době je potřeba jiný druh džihádu. Žádná vláda ani organizace v dnešní době na islám ve jménu náboženství fyzicky neútočí. Pokud je dnes islám předmětem útoku, nejedná se o útok mečem, ale prostřednictvím tisku, médií nebo kázání. A proto je dnes potřeba, abychom reagovali právě pomocí těchto prostředků. To je to, co učil Slíbený Mesiáš (mír s ním) – bojovat perem, nikoli mečem.” [31]